8.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
8.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
Amy s Raphaelovi postele okamžitě vytáhla matraci a polštář a utíkala do místnosti kde zůstal Raphael ležet.Když matraci s polštářem položila,otočila Raphaelovo tělo,chytila ho za ruce a s velkou námahou odtáhla až na matraci.Pak mu okamžitě sundala zkrvácenou košili utíkala pro všechny potřebné medikamenty.Pomocí alkoholu mu rány vydesinfikovala a omyla,zhnisané tkáně odstřihala a buď zacelovala nahřátým železem,nebo je zašívala...podle toho jak byli veliké.
Bohužel,po celou dobu nebrala v úvahu,že měla ruce celé od krve...v tu chvíli tomu nepřidávala váhu...nevěděla,že Raphaelova krev už obsahuje temné symptomy.Inu,pak si jen ruce umyla,namočila kousek látky a omývala Raphaelovi obličej.Také mu pak pro větší pohodlí sundala boty a když jí pak bylo zima,přikryla ho peřinou.
A takhle se o něj starala celý týden.Každou chvíli k němu chodila se zrcátkem,které mu přikládala k nosu-když bylo zamlžené,bylo vidět,že dýchá.Srdce mu tlouklo také...i když velice slabě.Navíc byl celý bledý...možná,že je to kvůli ztrátě krve,říkala si Amy.Až ten sedmý den v noci,když ho šla naposled před spaním zkontrolovat,se mu vrátilo vědomí.Pohnul rukou a slabě otevřel oči.Amy ihned zbystřela a rozsvítila světlo.Když se pak ale podívala Raphaelovo do očí,lekla se.
Jeho oči oranžově svítily...Raphael si jejího leknutí všiml a snažil se ji slabým,roztřeseným hlasem uchlácholit:
,,Ne..neboj..."
,,Tati..."Řekla Amy zděšeně.Pořád se temnoty bála...vždy slýchala,že temnota je zlá a člověk se jí musí vyhýbat.
Přesto ji respekt z temnoty nezabránil k otci přijít.Pohladila ho po vlasech a Raphael se usmál.Poté odešla a donesla mu sklenici vody a nějaké zákusky.Pomohla mu napít se a jídlo mu rozdělila na menší kousky a dávala mu sousta do úst.Poté ho ještě dlouze objala.
,,S..spát...jdi..."Řekl tiše Raphael,neboť věděl,že Amy už musí být unavená.
Amy ho tedy ještě políbila,zhasla lampu a odešla.A tak tam Raphael ležel dál...ve tmě a přemýšlel...
Přežil jen díky temnotě,říkal si...tušil,že je temný...cítil to,i když se zatím nespatřil v zrcadle.A jakoby mu tma a noc vyhovovala více než předtím.Cítil se silnější.Stále ale byl smutný z toho co se přihodilo...usnul až k ránu.
Ráno k němu Amy znovu přišla.Raphael už byl mnohem zdravější než před tím a dokázal se i sám najíst...i řeč už se mu spravila.A tak ihned Amy všechno vyprávěl:
,,Amy,kdyby nebylo tebe,v tom boji bych zemřel...jen láska k tobě mě donutila to nevzdát.A navíc jsi mi dokázala vyléčit i zranění...děkuji ti...už podruhé jsi mi zachránila život."
Dořekl Raphael a Amy se z toho rozslzely oči.Nato jí Raphael k sobě přitiskl a utěšoval jí,že teď už nemusí plakat.Poté se pokoušel i vstát a chodit.Sice byla jeho chůze ještě trochu malátná,ale už byl vidět pokrok.Došel až k zrcadlu,aby spatřil svou novou tvář...a skutečně...jeho oči byly svítivě oranžové a jeho pleť bledá jako sníh...jako by ji snad nikdy neozářilo slunce...
Inu chvíli si obličej prohmatával,až si na novou změnu zvykl.Stále si však nemohl zvyknout na svou denní únavu...to ho trochu rozčilovalo.Poté mu Amy přikázala,aby se vrátil zpět na lůžko,protože mu musí zkontrolovat všechna zranění a vytáhnout stehy.Raphael celkem odhodlaně poslechl-určitě to bude bolet méně,než zásahy Soul Edgem.A tak Amy popadla pinzetu a začala tahat.Raphael vždy jen zatajil dech,ale mlčel.Po vytahání všech stehů Amy natřela rány hojivou bylinkovou mastí a popřípadě zavázala.I když docela ji překvapilo,že takové hluboké rány se mu zahojily tak rychle...možná,že temnota opravdu není jen zlá...
,,Dceruško,doneseš mi prosím nějakou knihu?Potřebuji si to marodění trochu ukrátit..."Řekl po chvíli Raphael a pohlédl na Amy s prosebným výrazem.
Amy kývla a šla tedy pro nějakou knihu.Knihovna byla skutečně veliká a jen těžko se z ní dala vybrat ta nejlepší kniha,a proto jich Amy vzala pro jistotu víc.Donesla je Raphaelovi a pak šla ven na houpačku.Sotva si však na ni sedla,uviděla v dáli dva lidi...byli jí povědomí...
Když se pak ještě o kousek přiblížili,poznala je-byl to Raphaelův pravý otec a Maxi.Ihned se rozběhla je přivítat.
,,Ahoj princezničko,je tatínek doma?"Zeptal se jí Maxi.
Amy kývla a vedla je k Raphaelově lůžku.Raphael,jakmile otce a svého přítele spatřil,upustil knihu a ze všech sil se zvednul,aby je mohl obejmout.
,,Proboha!Copak tu děláte!?Jak vás napadlo mě přijít navštvit?"Řekl Raphael celý šťastný.
,,Fámy o těžce zraněném šlechtici teď putují celou Francií a dostali se i k našim uším...věděl jsem,že jsi to ty a musel jsem se ujistit,zda jsi naživu."
Odpověděl Cervantes a pak,když spatřil oranžové oči svého syna,dodal:
,,A také vidím,že už jsi stejně temný jako já...snad se s tím dokážeš vypořádat..."
Raphael trochu sklonil hlavu a poté rozhodně řekl: ,,I kdybych měl světu k temnotě změnit názor,nebudu se za to stydět."
Chvíli všichni mlčeli,až ticho přerušil Amyn výkřik.
,,Aaaaah!"Ozvalo se z chodby.Raphael,Maxi i Cervantes přiběhli,jak jen mohli,a spatřili Amy,jak sedí na podlaze a kreje si obličej.
,,Amy!Co se stalo!"Řekl Raphael rázně a přistoupil k ní.
,,Ne..neee!"Křičela jen plačtivě Amy a stále si kryla tvář.
Raphael jí tedy za ruce chytil a řekl: ,,Amy,uklidni se...klid...podívej se na mě."
Amy nachvilku utichla a podívala se na Raphaela...pak už bylo Raphaelovi všechno jasné.Měla svítivé oči.Sice ne oranžové,ale za to úplně bílé...nebyly vidět ani zorničky.
,,Oči..."Řekla zoufale Amy.
Raphael jí obejmul,poté vzal do náruče a nesl ji do jejího pokoje.Když už tam skoro byli,řekl ostatním:
,,Omluvte mě a počkejte tu.Potřebuji si s ní promluvit o samotě."
Cervantes s Maxim souhlasili a zavřeli za ním dveře.Raphael pak Amy posadil do postele a sedl si vedle ní.
,,Amy,neboj se temnoty,je to zbytečné.Už jsem ti to jednou říkal.Změnili jsme možná fyzicky,ale ne psychicky.Pořád se máme rádi.Já jsem tvůj otec a ty má dcera...a ani temnota nás nemůže rozdělit.Pamatuj,že já tě budu vždycky ochraňovat.Do konce svých dnů pro tebe budu stát na stráži a odstraním cokoliv a kohokoliv,kdo by se tomu protivil.Rozumíš mi?" Promlouval k ní Raphael a po celou dobu neuhnul svým otcovským pohledem.
Amy kývla a mlčela.
,,A svých očí se také neděs.Náhodou jsou krásné,stejně krásné jako ty původní.A jsou tvoje,jen tvoje...tak je dobře opatruj."Dodal ještě Raphael,a když se na něj pak Amy podívala,usmál se.
Amy se k němu přitula a také se usmála.
,,Tak je to správně."Řekl Raphael a tiskl Amy k sobě.
Po tomto rozhovoru už se Amy temnoty neděsila a zžila se s ní.Cervantes a Maxi u nich přespávali po mnoho dní.Až se přiblížila jedna dosti nepříjemná událost...