7.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
7.Příběh o Raphaelovi a nejen o něm
Ráno,kterého se oba tak báli,nastalo.Raphael nevěděl,jestli všechny emoce dokáže udržet na uzdě.Amy byla po celou dobu,kdy se Raphael připravoval na cestu,smutná.Nepomáhalo ani Raphaelovo utěšování...
,,Amy,skutečně se brzy vrátím.Nesmíš zbytečně plakat."Říkal ji neustále Raphael a hladil ji po vlasech.
Když už si pak Raphael oblékl i svůj šermířský oděv,stihl ještě Amy stlouct houpačku.
,,Tak.Nyní už máš alespoň další hračku,se kterou se můžeš zabavit až budu pryč.Anebo si můžeš číst knihy,v knihovně jich máme hodně...budeš pak moudrá má dceruško."
Řekl nadějně Raphael a Amy ho objala.Pak už si ale vzal i zbraň a koně,rozloučil se a mizel v dáli.
Amy si sedla na novou houpačku a smutně odjíždějícího otce pozorovala...
Raphael se snažil zmizet co nejrychleji,aby se Amy ještě víc netrápila a nesmutněla z pohledu na něj.Také byl smutný,ale věděl,že to musí udělat.Musí Nightmara najít a Soul Edge zničit.Cesta mu trvala asi dva dni.Ptal se pocestných kde onen chrám,či kostel,kde Nightmare přebývá,najde,a tak ani zbytečně nebloudil.
Poté ono místo spatřil.Byla to nehostinná ruina,skoro ztracená v čase...nebe bylo šedivé,atmosféra posmrtná...jeho kůň už dál nechtěl,neboť zvířata temnotu cítila ještě více než lidé.Inu sesednuvše z něj,přivázal ho k nedalekému stromu a pokračoval ke stavení pěšky.Když vstoupil na začátek dvora,rozezněly se zvony.
Raphael tušil Nightmarovu přítomnost.Inu procházel dál,až ho spatřil...Soul Edge měl zapíchnutý v zemi před sebou...vlasy mu překrývali tvář...a zvony zvonily...
Raphael neváhal,zamával šavlí a řekl mu: ,,Jsi pro ten účel příliš slabý,že ano?
Nightmare ihned vstal,popadl Soul Edge a odpověděl chraplavým hlasem: ,,Ty bezmocný ubohý človíčku!"
Více již nemluvili...souboj začal.Zpočátku se Raphael od Nightmara držel dál a příhodně mu zasadil drtivou ránu přes celou hruď,ale to Nightmara rozlítilo a byl poté byl mnohem útočnější...
...odrazil Raphaelův útok a špička Soul Edge Raphaela lehce zasáhla...bohužel,takových ran Raphael brzy dostal víc...byly vidět jen stříkance krve.Raphaelova košile už byla celá rozpáraná a zbarvená krví.Nightmare se jen škodolibě tvářil a v jeho očích byla vidět touha po Raphaelově smrti.Raphael se mu díval přímo do očí,když vykrýval jednu z jeho ran....
,,Už brzy nebudu mít bratra!"Zasmál se děsivě Nightmare.
Raphael jen zatnul zuby a snažil se vítězství ještě nějak vydobít.Bohužel,Nightmare ho chytil pod krkem a obrovskou silou mrštil o zem...Raphael už jen ležel...čekajíc poslední ránu...vzpomenul si ještě na svou dceru...
,,A..Amy..."Řekl namáhavě.Vyvolalo to v něm vzpomínky.Jakoby by teď Amy byla s ním...určitě si přeje,aby vyhrál...nevzdá to.
Nightmare k němu pomalu přišel a zapíchl meč kousek od něho.Už už chtěl Raphaela zabít,když v tom Raphael sebral poslední síly,zvedl šavli a zasáhl Soul Edge do oka.Nightmare začal řvát a odpotácel se pryč.Raphael už z něj viděl jen šmouhu...vše se rozmazalo a on padl na zem...ztratil vědomí.
Mezitím se Amy procházela po zámku a ucítila zvláštní pocit...jakoby tušila,že teď na ní otec silně vzpomíná.Trochu ji to vyděsilo,ale stále si dokola říkala,že je otec příliš dobrý bojovník nato,aby se mu něco zlého stalo.Nechtěla si nějakou hrůzu ani připustit.Došla tedy pomalu do knihovny,vzala si knihu a sedla si za Raphaelův stůl.Doufala,že když se začte do knihy,alespoň na chvíli na svou situaci zapomene.
Nicméně dny Raphaelovi nepřítomnosti čím dál víc přibývali,až už Amy skutečně pocítila obavy.Takhle dlouho ještě nikdy pryč nebyl...seděla poslední dobou na staré bedně překryté dekou,jenž si tam dala v místnosti hned u vchodu.Doufala,že každou chvíli se už otevřou dveře a v nich bude stát otec...nechtěla o ten vytoužený okamžik přijít,a s prázdným výrazem dveře pozorovala...
Raphael se teprve nyní probudil...otevřel oči...jsem naživu,řekl si v duchu.Celé tělo však měl jako v ohni.Všechny rány ošklivě pálily a ztratil mnoho krve.S bolestnými vzdychy se postavil a opřel o zeď.Rozepnul si košily,aby ke zhnisaným ranám na jeho hrudi mohl vzduch a začal se belhat pryč.Každý krok pro něho znamenal nejen bolest,ale i velkou námahu.Točila se mu hlava,špatně se mu dýchalo...nakonec se odbelhal až ke koni.Byl rád,že na něj dokázal vůbec nasednout a pobídl ho do klusu.Cestou se všichni kolemjdoucí nad zraněným jezdcem zastavovali,avšak nikdo mu nepomohl...Raphael znechucené pohledy pocestných občas zaznamenal a bylo mu líto,že se k němu takhle chovají...ani jeden jediný se nad ním neslitoval...
Po dvou dních opět spatřil svůj zámek.Nemotorně z koně zase slezl,odkulhal ke dveřím a rozevřel je...
A takto tam stál...celý zkrvavený a jako tělo bez duše,jen s pohasínajícími jiskřičkami v očích...pokoušel se usmát...věděl,že před ním stojí Amy...ale už to nešlo...znovu ztratil vědomí a zhroutil se před očima své dcery...bylo slyšet jen pád Raphaelova těla,cinknutí šavle o podlahu a zděšený Amyn výkřik...