1.Loučení a shledání Raphaela a Amy
1.Loučení a shledání Raphaela a Amy
Byl krásný letní den.Takový den,kterých v Rouenu bývá hodně.Slunce krásně osvětlovalo bílý zámek rodu Sorelů a také tvář Amy,která léto považovala za nejhezčí roční období.S radostí pozorovala bílé holubice,hnízdící v nejvyšších věžích hradu,jak poletují mezi paprsky slunce.Takhle se z ochozů dívala často.Zato Raphael už takový klid neměl.Trápilo ho svědomí,že on i Amy jsou nakaženi temnotou.Může za to on...kdyby se jen tenkrát neúčastnil souboje s Nightmarem!Amy by se měla mnohem líp...nikdy by nespatřila svého otce v tak žalostném stavu...vždyť mohl i zemřít a Amy by tak ztratila i svého druhého otce.
Na tuto událost Raphael nikdy nezapomněl,ale bude dnes muset Amy říct,že se znovu vydá do světa,aby získal Soul Edge.Amy si nebezpečí,které by ji mimo hrad čekalo,ani neuvědomuje.Venku na každém kroku číhají vojáci dychtící po smrti temnotou nakažených lidí.A on přeci nemůže do konce života svou dceru držet na hradě.Chtěl by s ní žít,jako žijí ostatní rodiče s dětmi.Brát ji na procházky,ukázat jí svět,a ne jen podlost a krutost Rouenských ulic.Takže když se Amy nemůže přizpůsobit světu,bude se muset svět přizpůsobit jí.Získá pro ni a pro sebe Soul Edge,nepromění se v démony a zároveň se stanou pány největší síly na světě...stanou se pány světa...
,,Tatínku,nechceš se se mnou procházet v zahradě?"Zaprosila Amy,která nenápadně přišla a vyrušila otce z hlubokého přemýšlení.
,,Dceruško moje,to víš,že se s tebou půjdu projít."Řekl klidně Raphael,i když jeho mysl se pořád upínala k tomu,že bude muset Amy říci o svém vypravení do světa.
Inu pomalými kroky procházel se otec a dcera rozkvetlou zahradou,plnou voňavých květin.Amy držela Raphaela za ruku a vyprávěla mu o všem krásném,co dnes z jedné z věží viděla.Raphael poslouchal,občas se usmál,ale nejvíce si uvědomoval,jak moc má svou dceru rád.Hřálo ho na srdci,že je s ním šťastná.Vnímal a obdivoval každý její úsměv a radost v jejích očích.Nepřežil by,kdyby se jí něco zlého stalo,a ani si to nechtěl připustit.
Amy ale z Raphaela ono divné napětí vycítila.Zná ho dobře a vždycky poznala,že ho něco trápí.
,,Tatínku,nechceš mi něco říct?Netrápí tě něco?"Zeptala se ho po chvíli.
Raphael s sebou škubnul a zastavil se.Pohlédl na modrou oblohu a pak se otočil k dceři a stiskl jí pevně ruce...nemělo smysl jí lhát.
,,Amy,víš,chci ti říct,a to ne že bych tě neměl rád,nebo že bych chtěl narušit náš pohádkový život,ale jestli budeme ještě nějakou dobu čekat,stanou se z nás démoni...budeme se živit dušemi lidí a naše pouto se navždy zpřetrhá,neboť démoni nemohou milovat.Musím se znovu vydat do světa a získat Soul Edge,jedině tak můžu zachránit naši budoucnost.Vytvoříme si vlastní svět,kterému mi budeme diktovat,jak má fungovat,svět,ve kterém budeme moci normálně žít...a ty konečně poznáš i něco víc než Rouen."Řekl s roztřeseným hlasem Raphael.Jeho temnotou zbarvené oči se blýskali,jako by chtěli každou chvíli propuknout v pláč.
,,Tati...ne...to...to mi nemůžeš znovu udělat!" Vykřikla zoufale Amy a její úsměv byl rázem pryč.
,,Amy,naše budoucnost je jinak ztracená.Chci,aby si jsi mohla žít plnohodnotný život.Vyrůstala po mém boku a pak jednou po boku nějakého jiného muže,do kterého se zamiluješ...abys mohla být šťastná..."Řekl otec a zklopil hlavu.
,,Tati,já nechci žít s nikým jiným!Já chci být navždy s tebou!Co když se ti něco stane...já budu daleko a nebudu ti moct ani pomoct,budeš zraněný...co když..."To už nedořekla,zalykala se pláčem a pevně se k otci přitiskla.Po jejích tvářích se řinuly horké slzy a v mysli se jí rojily vzpomínky a obrazy svého otce,jak se před ní celý smáčený krví zhroutil k zemi.
,,Neboj se,dceruško...neplač,já neumřu,slibuji ti tady a teď,že se vrátím.Vrátím se,a budeme si žít ještě lépe než dosud.Neplakej..."Raphael Amy k sobě přitiskl ještě víc a utíral jí rukou slzy.Cítil,jak se třese,jaký má strach...ale věděl,že jinak to nešlo.Zrození něčeho nového vždycky na začátku bolí...
Takhle tam tato smutná dvojice stála ještě dlouho.Smutný výjev v krásné slunné zahradě.Byl slyšet jenom pláč a Raphaelovo utěšování.Potom Amy od otce trochu ustoupila a pohleděla na něj rozslzenýma smutnýma očima.
,,Opravdu....mi to slibuješ?"Zeptala se.
,,Ano."Odpověděl Raphael.
,,Omluv mě prosím...na chvíli..."Řekla a utekla do hradu.
Raphael za ní nešel.Věděl,že teď potřebuje být chvíli sama.Otočil se a šel do zbrojní místnosti,kde se často cvičil v šermu.Vzal si svou oblíbenou šavli,přejel prsty po jejím hladkém ostří,vychutnal si její odlesk...Rozmáchl se.Jedno seknutí za chvíli následovalo další a další.Raphael tančil svůj oblíbený šermířský tanec.Jeho pohyby a klouzání šavle ve vzduchu působily úchvatně.On sám se tvářil jako hráč pokru.Na svém výrazu nedával nic znát.Všechny emoce ze sebe vždycky dostával takto.
Amy zatím ležela v posteli,s hlavou schovanou v polštáři.Když hlavu konečně zvedla,uviděla,jak je polštář celý mokrý od slz.Odvalila se od něj a zahleděla se do stropu.Dlouho přemýšlela.Nakonec si vše urovnala a vstala.Podívala se na sebe do zrcadla.Byla od pláče celá červená a její nalíčení se rozmazalo.Účes už byl taky docela rozcuchaný.A tak si k zrcadlu sedla a upravila.Ať si jí táta,než se zítra vydá na cestu,pamatuje hezkou a veselou.Potom odešla Raphaela hledat.V zahradě už nebyl,takže šel určitě šermovat.Vydala se tedy do místnosti,kde trénoval.
Otevřela dveře a na zemi seděl Raphael.Vedle něho ležela položená šavle.S prázdným výrazem na Amy hleděl...
Amy k sedícímu Raphaelovi pomalu přišla a pohladila ho po vlasech.Raphael beze slova vstal a obejmul ji.
,,Tatínku,už to bude dobré.Já ti věřím,že to dokážeš.Vždycky jsem ti věřila."Pošeptala mu Amy.
,,Dokážu to,dceruško,dokážu.Nebude to trvat dlouho,brzy se k tobě vrátím.Jsem rád,že mi věříš,já ti také vždycky věřil,a líp už jsem udělat nemohl."Řekl tiše Raphael a políbil Amy na čelo.Poté spolu šli za ruku do kuchyně.Byl už večer a docela tma a oba už měli hlad.Vzali si každý něco malého a Amy uvařila Raphaelův oblíbený ovocný čaj.Seděli,jedli a popíjeli.Občas něco prohodili.Když pak večeře skončila,Raphael uklidil a šel s Amy na nejvyšší věž,kterou jeho hrad má.Na ochozu Raphael postavil lavičku,aby si tam mohli sednout.Sedávali takhle celkem často,ale dnes to bylo jiné...plné emocí.Na nebi se začaly objevovat první hvězdy a měsíc začal svítit-byl zrovna úplněk.
,,Tati,vyprávěj mi,co jsi dělal ty,když si byl malý jako já,když ti bylo dvanáct."Řekla mu Amy.
,,Ach...to už bylo tak dávno...ale na něco si ještě vzpomínám.Vyrůstal jsem tady na tomto hradě spolu se svými pěti bratry..."
,,Tati,to vás bylo tolik?Jak to?"Přerušila ho Amy.
,,Víš,to většina šlechticů dělá,že si zajistí víc potomků,aby pak mohl alespoň jeden přežít a zachovat rod."
,,Tak jaktože já nemám bratříčka,nebo sestřičku?"Zeptala se ho ještě.
,,Víš,já...nikdy jsem nenašel ženu,se kterou bych mohl být šťastný a která by pro tebe byla hodnou maminkou.A bez ní další sourozence mít nemůžeš."Řekl jí otec a trochu se zasmál.Na co se ty děti neptají!
,,A to jsi opravdu nikdy neměl rád žádnou paní?"Řekla mu Amy a trochu se začervenala,jako vždycky,když se mluvilo o lásce.
,,Dceruško,ty bys asi opravdu nějakou maminku chtěla,viď?"
Amy jen pokývla hlavou...jakou by měla radost,kdyby se tatínek zamiloval!Určitě by pookřál.
,,No,tak mě tedy pokračovat ve svém vyprávění.Žil jsem tu s pěticí bratrů,matkou,otcem,tetou a spoustou služebnictva.Už od dvanácti let mě bavil šerm.V šermu jsem byl mezi bratry nejlepší.Jinak můj dvanáctý rok příliš zajímavý nebyl.Byl jsem spíš tiché dítě,jako ty.Své rozzívené bratry jsem moc nemusel a spíš jsem býval sám.Teta byla taková starší nepříjemná paní,která zrovna dětskou společnost nevyhledávala a táta se věčně věnoval politice.Jediná máma mi byla největší oporou a vychovala ze mě toho,kým jsem dnes.Zajímavější období byl můj patnáctý rok,v té době jsem vypadal nějak takhle-
No,nebyl jsem fešák?Právě jsem jel s rodinou do Paříže...kam se za ní Rouen hrabe!Jeli jsme na návštěvu za šlechticem Alfrédem.Byl to takový upovídaný tlustý pán.Měl ovšem moc krásnou dceru,která byla stejně stará jako já.Jmenovala se Anastázie...do té jsem se také poprvé zamiloval.Psal jí milostné dopisy,skládal básně,prosil o lásku pod jejím balkonem...ale všechno bylo marné,ona mě ráda neměla.Já jsem to nechápal a jednou jsem jí chtěl políbit,načež mi vrazila facku a žalovala to svému otci.Jinak pak už jsem nějaké závažné lásky neprodělal,možná,ale už si ani nevzpomínám...no dost,myslím,že už jsem ti svěřil všechno a už je pozdě.Nechce se ti spát,moje princezničko?"Zeptal se Raphael.
,,Asi jo,půjdeš mě uspat tatínku?"Řekla Amy a zývla.
Raphael souhlasil a odvedl jí do jejího pokoje.Amy si oblékla košili a lehla si do postele.Raphael jí přikryl,sklonil se nad ní a dal jí pusu na dobrou noc.
,,Spinkej sladce,moje milovaná princezničko...hezké sny..."Řekl,zhasl lampu a potichu zavřel dveře.